Když se narodil nejstarší syn, začala jsem psát blog. Blog původně psaný zpětně, kdy jsem vzpomínala na těhotenství, jeho průběh, pocity. Pak přišel porod, prozření, život se obrátil naruby, a do toho druhé těhotenství... blog se rozrostl tak, jak jsem rostla já. Dohnala jsem s ním současnost, psala o pocitech, o kterých se moc nemluví. O tom, jak se z kariéristky stala matka. Matka, která se nebojí mluvit o tom, co někdy není příjemné, ale je to denním chlebem nás všech. Matka, která začala růst s dětmi.
Blog postupně přenáším z Budějcké Drbny, kde původně vycházel pod názvem "Na Roztrhání".
"Vy jste úplně učebnicová," prohlašuje gynekolog, když slejzám z kozy. Radost se ani nesnažím skrýt, protože se očividně vznáším jak mistr Zeppelin. "A co to je, se ještě nepozná?" ptám se nedočkavě. "Když bude dítě dobře natočené, tak by to mohlo být vidět na UZ ve 20. týdnu." Pár sekund koukám na vypsanou žádanku a vím, že tři týdny...
"Tak sa teda vezmeme, no," pronese Míra svoji "žádost o ruku", když mu sděluji, že se naše dítě bude jmenovat po mně. Převalím se ze zad na bok, sundám sluneční brýle a hluboce mu pohlédnu do očí: "Super, alespoň nebudu muset dvakrát měnit doklady," prohlašuji své ANO přímo na barcelonské pláži. Chci si jít totiž konečně přehlásit trvalé bydliště...
"Ahoj Mirko, tak si predstav, na zahrade je už viac dní bocian, tak som si vravela, že ti to musím zatelefonovať, aby som sa spýtala, či to nie je nejaké znamenie," volá Mírova mamka z východního Slovenska... "Tak tam se ta novina donesla sama," nevěřícně kroutím hlavou. Každopádně jí ještě nic nepotvrzujeme.
"Tak, mám poslední menstruaci a uděláme neteři parťáka, ať můžou slavit narozeniny spolu," prohlásila jsem před rodiči prvního dubna s nadsázkou. Aplikace v mobilním telefonu říká, že mám plodné dny od 15. Pro orientaci dobrý. Na měření bazální teploty jsem líná a navíc, těžko říct, jestli chci, aby to bylo hned, takže to moc nehrotím. Vždyť máme...