V dnešním světě plném iluzí krásy řeší téměř každý, jak (kdo) vypadá. Na Nový rok o to víc. Ale kolik z toho, co vidíme, vypovídá o tom, co je zdravé?

Často poslouchám "S tímhle tělem máš tři děti?!?" Člověku by to i zalichotilo, jenže pod zdánlivě malým oblečkem už není to relativně pevné tělo, ale jakýsi nevyvážený poměr tuku a ochablých svalů, který je na hraně s tím, co je ještě v pohodě a co už dělá problémy. Kdybych se nechala uchlácholit všemi těmito řečmi, dost možná přiberu 10 kilo a budu žít v iluzi, že je to OK. Ale já sama o sobě něco vím a OK to není. Proč?

Těhotenství, porod, nošení dětí…8 let kolotoče s celou stavbou těla dost zamávaly....

...pánevní dno dávno nedrží všechno, co má, a přibývající věk a zpomalující se metabolismus mi dává najevo, že už nemůžu jíst všechno, co jsem si mohla dovolit dřív. I přesto všechno vypadám vlastně relativně fajn a mohla bych se s tím spokojit… kdybych se necítila rozsekaná pokaždé, když s dětmi chvíli řádím, neměla blokády ze sedavého zaměstnání, nebyla unavená i po 8 hodinách spánku… Máme tři děti, je to náročný, mám za sebou dvě preventivní operace ovlivňující hormony (prostě už jsem v přechodu), to tomu moc nepřidalo, ale nechci to brát jako výmluvu. Musím cvičit, a to už pravděpodobně navždy.

Jako malá jsem běhávala venku, hrála si na hřišti, na polích, v lesích…

...být doma bylo za trest, a to doslova. Přirozený pohyb, a pak i aktivní (ale rekreační!) sport mi dal krásný svalový základ. Nikdy mě vlastně nic nebolelo, záda, hlava… nic. Byla jsem prostě dobře svalově stavěná. A je štěstí, že existuje svalová paměť. Jakmile se hýbu, je to rychle zase dobrý. Jakmile se nehýbu, je to brzy zase špatný… a takhle je to snadný (rodiče malých dětí, halóóó… je to fakt potřeba vést k zdravému, přirozenému pohybu). Jen to ze začátku prostě trošku bolí.

Nechci být hubená, chci mít fungující tělo

I já jsem si dala letos předsevzetí, že se do toho víc opřu (jako asi miliarda lidí), jen můj motiv je možná trošku jiný. Nechci být hubená jako ta holka ve storyčku, chci se prostě cítit fajn a mít energii. Chci zas zpevnit svaly, aby mi podržely pomalu řídnoucí kosti, snížit množství tuku v těle, abych nedostala infarkt dřív, než by se slušelo. Zpevnit vnitřní stabilizační systém, aby mě nebolela záda. Jíst dobrý věci, abych doplnila potřebné vitamíny a minerály. A hlavně mít pak radost z toho, že se budím plná energie a ne zmlácená jako pes.

Bojíme se bolesti?

Proč je tak snadný sednout k televizi/jít s kamarády do baru/skejsnout u mobilu, a tak moc těžký jít si zaběhat/zaplavat/zacvičit? Proč je tak snadný spoléhat na to, že se to nějak vyřeší, nebo mě zachrání zázračný koktejl? Proč jsme schopni utrácet peníze za "zlozvyky" a tak neochotni je investovat do zdraví? 

Nejsme náhodou moc pohodlní se sebou něco dělat? Nejsme málo odvážní na to překonávat překážky a nekomfort obecně? Je bolest něco nepřípustného? Potažmo, nejsme i moc zvyklí na to, že dneska za nás všechny naše problémy vyřeší doktor/léčitel/terapeut/doplňte co chcete, a že to půjde bez snahy?

Možná je můj pohled trošku omezený, ale není naše společnost taky už trošku moc korektní, že považujeme za normální respektovat i nezdravý životní styl a nevadí nám plácat po zádech všechny, kdo umí říct "Já už jsem takový/á, tak mě tak ber, nebo nech bejt", přehlížet hlubší problémy, a pak předstírat, že to nejsme my, kdo platí všechny léčby nebo operace napravující škody, za které si společnost může sama?

Naše tělo je naše, nikdo nemá právo ho komentovat (starost a obavy se dají vyjádřit jiným způsobem), ale zodpovědnost za něj máme jen my sami. Tak nehledejme důvody, ale začněme hledat způsoby:)

Výpis článků ze sekce blog:

DALŠÍ ČLÁNKY