Konečně se "dovalím" na řadu u volného prodeje v lékárně a vytahuji superdlouhý seznam věcí, který mi po žadonění poslala bráchova žena, která má už všechny tyhle "radosti" za sebou (nemám ráda oslovení švagrová, připadám si pak stará). Samozřejmě jsem si na internetové drbárně ověřovala co a jak, abych si vybrala to nejlepší od každého druhu, a tak jdu sebejistě i pro poporodní kalhotky a vložky.

"Čo blbneš?" vletí Míra do chodby, když krkolomně otvírám dveře. "Prečo si mi nenapisala, šiel by som ti naproti?!" "Já už jsem neměla čím psát," mnu si ruce otlačené od tašek. "Když já to chtěla mít všechno připravený," skládám vedle prášku na praní i balík plen, dvojbalení vlhčených ubrousků, dětské mýdlo... "Ty robíš, ako by si mala rodiť zajtra," směje se a já si mu dovoluji se vší vážností připomenout, že už mi zbývá jen sedm týdnů! 

V noci se budím bolestí. "Zatracený kyčle," supím, když se otáčím na druhý bok. "Na zádech se to nedá, na břiše nemůžu, na boku mě bolí kyčle. Do schodů funím, ohnout se pořádně nemůžu," přidám do výčtu další omezení tohoto období ještě předtím, než se pokusím znovu usnout. "A musím na záchod," završím noční bdění výletem do úplného vědomí. Sotva vyšlápnu z postele, ozve se kotník, který jsem si čtvrt roku před otěhotněním zlomila. "Paráda, ještě se mi začnou odvápňovat kosti." A Míra si v klidu spinká. Grrr! 

Ráno otvírám pixličku "Mama" vitamínů, které mi nadělila maminka před půl rokem. "Myslím, že je čas, začít vás brát pravidelně, teď už mi z vás snad to děťátko 'nenabobtná'," usměju se na nafialovělou tobolku při vzpomínce na obavy v prvním trimestru a zapiju ji maliníkovým čajem. Už ho začínám po malých dávkách popíjet na uvolňování porodních cest. Čeká mě poslední týden v práci. "Co budu pak dělat?" začínám mít při té představě osypky, a tak nelením a zvedám telefon. "Brácha, nechcete přijet?" Zkouším hned zaplnit čas, kterého se mi v dalším měsíci rýsuje nadbytek. Netrvá to dlouho a mám zpět zprávu, že dojedou na dvě noci i s malou Theou. 

"Thei, pojď za mnou," beru neteř do náruče. "Tak, teď sedíš na svém bratranci," směju se na ni a najednou mi to nepřijde vůbec divný, jak jsem si dřív myslela. Míra je opět na služebce, a tak nechávám spát tříčlennou rodinku u nás v ložnici a sama si lehám na rozkládací sedačku. Ano, dobrovolně podstupuji utrpení v podobě dřevěných lamel tlačících na kyčle přes tenkou matraci, ale když už máme v ložnici i postýlku, byla by blbost nechat je spát jinde. 

V jednu v noci mě budí pláč. "Áááá, je to tady, trénink," usmívám se a snažím se usnout, jenže v průběhu následujících hodin se nic nemění. "Nemáš teploměr a paralenové čípky pro děti?" ptá se Marťa, doufající, že v krabici plné věcí pro miminko něco bude. "Teploměr jsem ještě nekoupila," chytám se za hlavu. "Ale paralen by tu měl být." Jenže ať hledám, jak hledám, nikde není. "Já jsem ho asi zapomněla koupit." Jediná věc z celého seznamu, kterou teď potřebujeme a já ji nemám. Skoro bych brečela, protože Thea opravdu hicuje. Je půl šesté ráno. Přemýšlím, co dělat. "Můžeme sednout do auta a jet do nemocnice, kde má lékárna pohotovost," přemýšlím nahlas. "Nebo mě ještě napadá...," beru telefon a píšu SMS Martině, která bydlí za rohem. "Jejímu Marečkovi jsou dva měsíce, tak by mohla paralen mít. A třeba bude vzhůru na kojení." Jsem šťastná, když během deseti minut pípne odpověď. Nazouvám boty a běžím v pyžamu za ní. "To je jak naschvál," povzdechnu si když přebírám, co potřebuji. "Ještě, že jste tak blízko," cítím velkou vděčnost. "Jo, na to se připrav, to je tak vždycky."

Chudák Theuška musí přetrpět ještě teploměr do konečníku. Trvá to snad deset sekund, než něco změří. V tu chvíli mám jasno v tom, že já koupím bezkontaktní. Ten pláč mi trhá srdce (a co pak teprve s vlastním miminkem!)... 

Kdo je připraven, není zaskočen. Tak hlavně, že jsem to šla všechno nakoupit.

---

Seznam užitečných věcí, který vznikl až daleko později pro mé kamarádky vám může být inspirací TADY

Výpis článků ze sekce blog:

DALŠÍ ČLÁNKY