"Nepořídili jsme si děti, abychom je učili, jak nás neobtěžovat"

V dnešním světě plném iluzí krásy řeší téměř každý, jak (kdo) vypadá. Na Nový rok o to víc. Ale kolik z toho, co vidíme, vypovídá o tom, co je zdravé?

"Proč mám nechat řezat do zdravého těla?" Letěla mi hlavou další vlna sebelítosti. Jakmile jsem porodila Erinku, hrnuly se na mě myšlenky, že přichází ten čas postarat se o sebe, abych tu pro ně byla co nejdéle. Dokud nebyla na světě, cítila jsem, že můžu být ještě v klidu. Ale pak to na mě dolehlo.

Drahá Erin, má milovaná dcero,
je to ještě živě v mé hlavě, kdy mi kamarádka koukla do dlaně a řekla, že budu mít tři děti a třetí bude holčička. Věděla jsi moc dobře, kdy je tvůj správný čas. Nechala jsi do našeho života přijít nejprve své dva bratry, abych se něco naučila. Ne to, jak být (snad) dobrou mámou,...

Ještě než jsem otěhotněla, zjistila jsem si dost věcí o tom, jak funguje systém v Německu, kde momentálně pobýváme. Pokud člověk plánuje rodit v porodním domě, nebo doma, musí jednat hodně rychle, aby si zajistil místo, jinak může mít prostě smůlu. A když říkám rychle, tak mluvím o týdnu, kdy se na počůraném papírku objeví dvě čárky.

Dlouho jsem nenapsala žádný blog, protože život s klukama doma je prostě jeden kolotoč. Ale poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, jak se podělit o naši zkušenost s psychogenní zácpou a jejím vývojem, protože jestli se mohlo v mém posledním blogu zdát, že tenhle problém jsme vyřešili, tak ne. A byla by možná škoda se nepodělit o to, co by...

"Na hřišti si hrál nějaký chlapeček s našimi hračkami," říká mi Míra, když přijde s klukama z pískoviště. "Vincentovi se to nelíbilo, tak jsem mu řekl, ať mu jde říct, že jsou to jeho hračky, a co myslíš?" kouknu na něj a nemusím hádat, protože vím. "Bál se," nečeká na moji odpověď a začíná smršť výčitek, že jsem...

"S takovýma prsama nikdy kojit nebudete," vzpomínám na kamarádku, které řekla sestra v nemocnici hned po porodu takový verdikt. A co myslíte? Nekojila. Mohla bych tento blog zkrátit do jedné věty: "Zeptejte se někoho jak to bude, a ono to tak bude," protože síla vnuknutí je někdy velká a pocit selhání a neschopnosti může zaplnit celou naši mysl....

Ach jo, co vám budu povídat, rozepisuji tento blog potřetí a potřetí nevím, jak začít, jak to správně zaobalit, abych si nestěžovala, abych nebyla zpruzená, nevděčná, hysterická matka a manželka. Jenže, když kouknu do svého okolí, kde se hroutí jeden pár za druhým, mám potřebu o tom napsat.

"Je velkej!", hlásí Vincent po ránu a já nechápu, jak mohlo tohle období přijít tak brzy. Když ho Míra učil, jak si při koupání přetahovat předkožku, a zároveň mu vysvětloval, jak je to důležité, pro správné fungování, netušila jsem, že mu tak brzy dojde, že to není jen "chmat" pro lepší omytí onoho orgánu.

Pediatrička mi několikrát zopakovala, abych nezapomněla na roční kontrolu očí u Artura, a zároveň nechala přeměřit i Vincenta. Plánovat tyto kontroly s větším předstihem je pro mě ale náročné, obzvlášť pokud jsou termíny jen v určitý den a plné na čtvrt roku dopředu, a tak jsem se na to skoro chtěla vykašlat, protože Artur nijak nejevil známky...

Tak a je to tu, Artur slaví první narozeniny a slaví je chůzí. Je to ten zlom, o kterém všichni mluví, když máte dvě děti brzy po sobě. Vydržet rok. Rok, který uteče ani nevíte jak, protože všechno, co se děje, se děje podruhé. A je pravda, že podruhé to vnímáte stejně intenzivně jen v okamžicích, které vybočují od toho poprvé. ...

Než jsem se odhodlala jít s Vincentem na očkování vakcínou MMR proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám, dlouho jsem ho na to připravovala, aby věděl, že dostane včeličku. Je to už dávno, co měl poslední, a asi si to ani nepamatuje. "Vincíku, tak co řekneme paní doktorce, až tam přijdeme?" ptám se ho po několikáté a znovu procházíme všechny kroky,...

"A nechcete odvézt k vašim?" ptá se Míra jeden den, když opět diskutujeme o jeho přesčasech v práci. "No, to není blbej nápad. Kluci si pohrají se sestřenkami, změní prostředí, babička si je užije..." myslím na samá pozitiva... "a my si od sebe trošku oddychneme." Dodám trošku sklesle, ale faktem je, že atmosféra doma je teď nic moc. Míra...

"Tak mu je prostě vezmi, vysvětli mu, kam se kaká a čůrá, a je to. Pár dní budou nehody, a pak se to naučí," píše mi známá, když si zase trošku postesknu, že Vincent se ne a ne zbavit plínek. "Čekám až bude trošku tepleji a asi to zkusím," odpovím, ale sotva zavřu okno konverzace, něco se ve mně pohne a jsem rozhodnutá začít hned. ...

"Di pyč" říká mi Vincent, když se ho snažím uspat tentokrát já. Když je doma tatínek, je to ale téměř nemožné. "Já ci tatínka", dá mi jasně najevo, kdo je u něj v kurzu a já lehce posmutněle odcházím. "Jak matky přichází o děti," procedím mezi zuby, když se míjím s Mírou. "A o muže," dodám už jen pro sebe...

Jestli jsem si myslela, že mi Vinca pořád visí na prsu, tak to jsem ještě nezažila růstový spurt (nebo co nás to potkalo). A abych to neměla tak jednoduché, vybral si to zrovna v týden, kdy se má potkat s oběma babičkami.

Vincík se přes den ozývá čím dál víc, nejhorší jsou rána, kdy bych spala a on nechce, nebo spíš nemůže. "Sakra, co jsem zase snědla?" říkám si už zoufale, protože vidím, že ho bolí bříško, a to i přesto, že mu jde tlačit relativně dobře.

Vincík je doma. A co teď? První noc je trošku divočejší, nemáme doma tak teplo jako v porodnici, a tak si nejsme jistí, jak moc ho obléct, jak moc ho přikrýt, aby mu nebyla zima, nebo moc teplo. Jestli kojit vždycky, když se probudí, když zapláče, nebo sledovat rozestupy. Je to taková malá alchymie. Snažím se nemyslet na nějaké rady,...

Ležím v posteli na pokoji a cítím, jak se mi ještě třepou nohy. "Byla to teda síla," běží mi hlavou, ale pocit bolesti, jakou jsem při porodu měla, si už vybavit nedokážu. "Dobrý den," představuje se mi ženská sestra, ale jméno nepochytím, jsem z toho všeho ještě trošku mimo.

"Dobrý den, já jsem Jana, porodní asistentka, došlo k výměně služeb," představuje se mi příjemná paní. Doteď jsem porodní asistentku téměř nepotřebovala, ve sprše mi to šlo dobře. "Půjdeme se podívat, jak to postupuje," přemísťuji se na porodní kozu. "Jde to pomaleji, ale postupuje to. Pokud byste souhlasila s píchnutím plodové vody, mohlo by se to...

Vyjíždíme se sestřičkou výtahem do 2. patra perinatologického centra, kde v ambulanci sepisujeme papíry, odevzdávám těhotenskou průkazku a porodní přání. Natáčí mi monitor. Hypnotizuji ho pohledem, abych ho popohnala k akci, protože mám pocit, že kontrakce trošku polevily. Křivky tomu odpovídají. "Sakra, měla jsem být ještě doma, takhle si mě tu...

V noci se budím třistakrát na čůrání a s šílenými bolestmi kyčlí. Už je těžké najít příjemnou polohu na spaní. Je mi jasné, co tímhle vstáváním příroda zamýšlí. Být připravena na miminko. Škoda, že to nepociťuje i tatínek. Když lezu sem tam, ani sebou nehne.

A je to tu, pět týdnů do porodu, na řadu přichází Aniball. Pevně přesvědčená, že to nebude problém si prohlížím narůžovělý balónek. Lehce ho napumpuji a zkouším ho zavést do míst, kudy by měla procházet hlavička (vagína by zněla moc sofistikovaně, že?).

Konečně se "dovalím" na řadu u volného prodeje v lékárně a vytahuji superdlouhý seznam věcí, který mi po žadonění poslala bráchova žena, která má už všechny tyhle "radosti" za sebou (nemám ráda oslovení švagrová, připadám si pak stará). Samozřejmě jsem si na internetové drbárně ověřovala co a jak, abych si vybrala to nejlepší od každého druhu, a...

Procházím internet a začíná mě chytat schíza. "Věci pro miminko mám připravené už asi od půlky těhotenství," čtu na jednom bejbywebu. "Já nemám ještě vůůůbec nic!!!" Rozesílám okamžitě hromadnou zprávu všem mým kamarádkám, které už porodily.

"Tááákže, naše miminko budu nosit v šátku," prohlašuji Mírovi rozhodně. "A taky bude spát s námi, přirazíme postýlku, odděláme bočnici a bude to." Bortím všechny původní plány o spaní miminka v jiném pokoji. Co je kontaktní rodičovství, jsem do teď nevěděla.

"Kam se to má vejít jako?!?" sdílím na sociální síti svoje rozrušení nad zvětšujícím se břichem v 22. týdnu. Netrvá to ani půl hodiny a Martina mi posílá svoji fotku: "Sem." Jdu do mdlob.